O obci Obecní úřad Společenské dění Aktivity Spolky Fotogalerie

AKTUÁLNĚ

K PRODEJI

Z REGIONU

PORADENSTVÍ

Moravský silák

Na kopci za Luhačovicama žíl kdysi veliký silák. Menovál sa Petr Bača. Bača měl silu jak pár volů. Býl chudý a toš sa namísto dobytka zapřihál do pluhu sám. Sucháry v horách vytrhával ze země a nosíl ich dóm. „Šak to není hřích,” říkával hajném. „Suchár nemá v lesi co dělat. Tam enom zavazá. Ten patří do kamen.” Aj dyž lesy byly panské a hajný měl stromy pro pány chránit, nechtěl byt se silným sedlákem ve při a aby nějaků nechytíl, toš sa mu račí vyhnůl. Dyž ho měl potkat se stromem na rameni, skočíl aj s flintů do hůščí.

O Bačově sile sa dověděl luhačovské hrabě. Dál si ho zavolat na zámek a ptá sa ho: „Bačo, přetahneš panského vola?” „Celů páru, pane hrabě. Dyž mňa budete aspoň štrnást dní dobře krmit, budu vám v rukách ohýbat podkovy.” „Platí,” povídá hrabě, „ dostaneš pořádné futro a já si ťa vyzkůšám. Lesti mluvíš pravdu, toš ťa vezmu do služby. Náš cisařpán vypsál turnaj o nejsilnějšího chlapa. Každý kníže nebo hrabě si dovede svojého bodygárda a ti potom budů mezi sebů zápasit. Lesti je to tak, jak říkáš, mohl by sas dobře umístit. Pro naše panství to bude veliká sláva, že máme takového siláka. Co nejračí jíš?” „Hrach, krúpy, uzené maso, sýrové pagáče a piju víno,” vyhrkl ze sebe sedlák. „Toš teda platí, za chvíľu to budeš mět dovezené u tebe na kopci” , uščuřovál sa spokojeně pán hrabě. „Štrnást dní možeš enom sedět a pit. Třeba bez přestání, ale potom chcu vidět tů tvoju silu.” Za chvíľu býl vůz naložený a forman akorát zapřihál voly. „Nechajte voly ve chlévě a vůz domá,” povídá mu sedlák. Strhl z voza plachtu a skotůlál dvě bečky vína. Jednu vypíl hneť, druhů dál do plachty. Potom tam naházal aj ostatní jídlo, plachtu svázal, hodíl si ju na záda a už si to mašírovál přes Obětovů dóm.

Třetího dňa býl na zámku zaséj. „Pane hrabě, su hladný jak vlk, co dlůho nežrál. Vínečko máte fajnové. Pěkně po něm tráví. Dyž sa dobře pije, mosí sa aj dobře jezt, ale já už nemám co.” Pán hrabě sa zhrozíl. Takového žrůta mu býl čert dlužen, ale potom si zpomněl na turnaj a poručíl, aby pro hladného obra naložili zaséj plný vůz. Za tři dni býl sedlák na zámku zpátky. To už pán hrabě nevydržál a začál křičat, že tak ho tá sláva přijde pěkně draho. Takového otesánka nenažraného si nemóže dovolit ani on - hrabě. Hladný a nasraný sedlák chtěl odejít, ale nevěděl, že zpoza roha ho pozoruje hraběnka. Dyž hrabě odešel, potichučky na sedláka zavolala: „Hej chasníku. Prý si veliký silák. Poď a ukaž mně svoju silu. Dyž budu spokojená, dostaneš jidla dvakráť tolik.” Vyhládlý Bača neudělál svojém ménu haňbu. Akorát jidlo si nechál tentokráť račí dovézt. Za štrnást dní býl vykrmený aj vytrénovaný jedna radosť. Pár volů přetahl jednů ruků. Železné podkovy ohýbál koňom přímo podle kopyta. Pán hrabě býl spokojený (hraběnka také) a povídá: „Petře, tady sem ti nechál ušit valašský kroj. Včilkaj s nama pojedeš do Vídňa zápasit. Císař pán je zvědavý, kdo je v císařství největší silák. Ten bude kůlat očima, až uvidí, že to bude z Luhačovského panství.”

Dyž nejslavnější zápasník z Korutan Petra Baču uviděl, chechtál sa jak přiblblý. Valacha, vyvaleného z vídeňských paláců, nepočítal za rovnocenného soka. Se svojím vítězstvím počítál stoprocentně. „Hej, ty ušmudlanče, ty sa chceš se mnů bit. Toš poď. Enom pozór, aby sas tu neztratil. Vzál sis sebů příručku Sedlák ve městě nebo sa tu budeš orientovat podle míst, cos nám tu zasmradil hnojem.” Dál už sa posmívat nestačíl. Petr mu takovů liščíl, že rakůskéj orlici, co měl pán cisař na erbu, opadalo péří. Potem ho chytil za nohu, zatočíl s ním kolem sebe a udělál takový průvan, až sa císařovně sukně vyhrnůly. Nakonec korutanca pustil. Ten róchl na zem a nosem vyrýl myší hnízdo aj s mladýma. Dyž sa Rakušák ešče zvihl, kopl ho do řiti, až mu skořápky praskly.

Petr Bača sa stál hlavním vítězem a sama císařovna mu připínala medajlu. Sotvá si na něho šáhla a ucítila, jaké je to chlapisko, hneť šuškala cisařovi, že by si tohoto sedláka chtěla nechat ve Vídni. Korutanec s vytečenýma vajcama je jí včíl na nic. Luhačovská hraběnka sa císařovně postavila: „Petr sa mosí vrátit na Valachy. Je to sedlák a mosí na Luhačovicku orat.” Keré pole bude orat, to už neřekla.

Petr Bača sa s veliků slávů vrátíl na svůj grunt. Včílkaj sa mu védlo dobře. Každý týdeň dostával vůz jídla. Ten mu vozila sama hraběnka. Dědina na kopci, kde měl hospodářství, sa na jeho počest menuje Petrůvka.

Zdroj:Tuto povídku otiskl časopis Trnky-Brnky.

Luhačovka vyhnala Tatary ze Záhoří - pověst, nebo pravda?

Po porážce Tatarů pod Hostýnem rozběhly se tatarské hordy po různých krajích Valašska a několik jich vniklo i do tzv. Záhoří, jak se Luhačovsko do dneška jmenuje. Nejpočetnější proudy Tatarů táhly od Provodova na Nevšovou a Slavičín, zanechávajíce na svém náhlém ústupu všude hotovou spoušť, neboť nešetřili nikoho a ničeho. Na Záhoří se utábořili v úzkém údolí Nevšovského potoka mezi sráznými vrchy. Zadní voj, který kryl záda a bok prchajících, utábořil se o něco dále na jih pod Obětovským vrchem, kde hlavně střežil Vítovskou cestu. Tábor Tatarů byl v pověstné rokli mezi Velkou Kamennou a Obětovou horou a o něco dále nad silnicí měli sroubené ze dřeva a kamene vysoké hradby, které je měly chránit před náhlým přepadením. Jedné tiché tmavé noci, když již ohně byly uhašeny a vše v táboře spalo, jen strážce a snad i zajaté a ke kůlům přivázané ženy bděly, tu jeden ze strážců, který ležel klímaje pod obrovským balvanem, jenž sloužil Tatarům za stůl, zaslechl podivný šramot. Hluk se stále stupňoval, takže k ránu to byl již velmi hlasitý lomoz, na který upozornil ihned hlídkující Tatar své představené. Poněvadž hluk zazníval zpod balvanu, poděsil nejdříve pověrčivé Tatary, takže se seskupili k poradě, při níž dospěli k názoru, že pod balvanem bude asi nějaká podzemní chodba a proto bude nutno přesvědčiti se. Když byl balvan podkopán, objevil se pod ním tmavý otvor, z něhož se vyvalil teplý omamující plyn. Vzápětí nato ozvalo se vření a z otvoru se vydrala hustá špinavá pěna, které stále přibývalo a počala se již valit jako láva ze sopečného jícnu. Pojednou pěna s velkým sykotem vystříkla na všechny strany a z otvoru vytryskl proud špinavé smrduté vody. Tataři stáli jako omráčení, a když na ně začala dopadati sprcha, rozběhli se na všechny strany, avšak podivně páchnoucí voda mohutným prudkým proudem valila se s hukotem prchajícím v patách, což nejen zvýšilo hrůzu Tatarů, nýbrž způsobilo mezi nimi velký zmatek. Ve velkém strachu, že se proti nim vzbouřila i sama příroda, uprchli a zanechali pod Obětovou všechnu svou kořist, pozůstávající z velkého množství zlata uloupeného z moravských chrámů a ponechali zde i zajaté ženy. Vytékající voda razila si cestu s takovou prudkostí, že během krátké doby vymlela si mohutný žleb, kterým se valila jako po průtrži mračen. Obkopaný kámen byl vodou konečně podemlet, takže sesedl a zapadl do hlubokého otvoru a rázem tak přerušil záhadný proud, který Tatary tolik vyděsil.

Luhačovické noviny (vybráno a upraveno dle neznámého autora)

Z luhačovského zálesí

Dědáček Valáškův z Pozlovic, podle podání svého vnuka Karla Zápeci , vypravoval:

„ Dyš sem býl ešče ogařisko, pásávali sme na Objetovéj ofce. Bylo to v nedělu. Klekání bylo už odzvoněné a vypravjali sme sa dóm. Pečeňáky už byly zezené, tož sme tahli slámky, kerý jako ostane přes noc hlédat. Trefilo to na mňa a na Malaníka. Mněsíček svítil jak rybí oko. Pozohlídáme sa po stádě a vidíme, že sa nám ofce strácajů; tož my, zbadaja to, pjekně sme sa potichučky za něma přikrádali, gde enom idú. V jednom místě, na luhačovskej straně hory, trčávaly ze zemně dva veličajzné kameniska, zarostené kolem dokola líščím, svíbím a kapradím. Dyš slnko velice pražilo, tož aj svině nám tam utěkávaly a ftom chrástí sa schovávaly. Pravívali nám staří pamnětníci, abychom sa tom místu vyhýbali, lebo že sa tam stáva neščestí. Že sú tam snáť jakési důřiska a z nich že je čuť negdy veliké syčání. Ale my jako ogaré, čerta sme dbali, toš celí rozgarášení, hybaj s Malaníkem aj tam hledat ofce. Ale tam ich nebylo. Mohlo být už při desátéj hodině. Lhocané jeli z gréfňákem z brockého jarmeku, tož sa ich ptáme, a oni povídajú, že viděli jakési ofčiska u panskej kozárně ( nad náměštím). Utěkali sme tam a opravdu, našli sme ich na ty zboky až u Gábovky. Byly celé mokré a tři nám chybovaly. "

"Gdysi, dyš utěkali Tataré od Hostýnka - šak ich snáť mněl vést jakýsi kaňofský pasekář - toš také ložírovali prám u těch kamenisk. Šak ich bylo moc tedová - taková hranica! - že ani vjetr pod ňu nemohl fúkat. Ti Tatařiska, najeza sa, poléhali si , ale do rána byli fšeci podávení od zeleného hada.

Bylo to r.1663, zelený had byl kysličník uhličity, unikající z puklin země, kterým se otrávili.

Podle téhož vypravěče i podle Karolíny Skovajsové z Pozlovic a Marie Pláškové z Horní Lhoty se ztratil v podzemí Obětové Bačův ovčák z Petrůvky s celým stádem. Po dlouhé době ho našli ve žlebě u Nevšové celého zkřehlého a prošedivělého, nechtěl říci, co všechno viděl, jen mluvil o solných sloupech v Obětové, jak je ovce lízaly. Na druhý den zemřel.

Osmdesátiletý Josef Janík z Pozlovic vypravoval:

„Och, bývalo u nás prvej ofcí velice moc. Pásávali ich ofčáci s každej dědiny, a aj páni ze zámku mnějávali veličajné stáda. Luhačofský (panský) ofčák také pásaval a hónil ich dycky dóm napasené jag bečky, ledvá sa převalovaly. To bývalo tak. Dycky, jak přišlo poledně, tož sa mu ofce gdesi potratily a on ich moséval hledat. A toš jednúc, dobjehňa ich, vidí, jak sa u žídla napájajú až do rozpuku. Toš koštuje také tú vodu a zbadaja, že je slaná, vzál motyku, začal kopat a přišel na súl. Zdovjeděl sa jaksi o tom hrábje a boja sa, že by mu súl fšecku rozkradli, toš kázal ofčáka zabit. Ale vjeřte , mosí byt na tom cosi pravdy, lebo z čeho by tá slanica byla slaná. Aš préj sa snáť fšecka súl ve Vjeličce vybere a bude o nu veliká bída, toš sa má začat kopat aj pod Objetovú."

Podle jiné verze zabili ovčáka vesničané ze strachu, aby se to "hrábje" nedověděl a neznemožnil jim dolování soli.

Pověst o zaniklé osadě Sudinka

Sudinka byla osada u Petrůvky směrem k Rudimovu. Bývala tam i dřevěná tvrz. Roku 1516 je již jmenovaná jako pustá. Roku 1596 podle register důchodů se platívalo zvlášť za nevšovský Drahanec, který náležel osadě Sudinka. Roku 1598 sudinské louky užívali poddaní z Rudimova a z Petrůvky, platili za to světlovské vrchnosti ročně 3 zl 28 grošů. (Purkrabské registry jsou v bojkovském muzeu).

Stará kupecká stezka, vedoucí po hřebenech od hroznovského průsmyku až někam na sever, přinášela do zdejšího kraje mnoho nového, od majetku až po nové zvyklosti. Mnoho kupců právě v osadách, které při cestě míjeli, často odpočívali a zdejším obyvatelům prodávali zboží.

Právě čilý obchod a majetek probouzel v lidech lakomstvo a nenávist. Po mnoho let lidé ze Sudinky s těmito kupci obchodovali a stále více se odcizovali skromným lidem okolních vesnic. Když nenávisti a zášti bylo vrchovatě, zavítal do osady neznámý stařeček v otrhaných šatech a požádal o trochu vody. Nejen že lakomí vesničané mu vodu nedali, ale ještě musel, ač velmi unaven, kupeckou vesnici opustit. Než staříček v hlubokých lesích zmizel, otočil se k lakomým vesničanům a povídá : “Za svou lakotu budete se zodpovídat a souzeni budete. Nebude dlouho trvat, sudba tato se naplní,” vskutku. Po několika dnech se strhly silné bouře a proudy vody zalévaly právě jen tuto vesnici. Mnoho dní a nocí zmáčela se a měkla zem, až se nakonec vytvořila obrovská trhlina, která celou osadu i se všemi vesničany do sebe pohřbila. Když se země zavřela a utichl křik a nářky, vysvitlo slunce, obloha se vyjasnila a místo vesnice jen potůček protékal směrem ke Kladné-Žilín.

Další pověsti

Slavičínsko je dávno osídlenou oblastí, kde lidé po staletí museli poměrně tvrdě pracovat na svých hospodářstvích, aby uživili svoji rodinu. K různým místům i osobám se dochovala v ústním podání řada lidových pověstí až do dnešní doby. Dvě z těchto legend se přímo dotýkají pokřesťanštění našich předků v devátém a desátém století.

O sv. Vojtěchovi

Sv. Vojtěchovi se v roce 994 ubíral na své misionářské cestě přes Vlárský průsmyk do Uher a dále do Itálie. Se svou družinou se zastavil v místě, kde dnes stojí slavičínský kostel. Obyvatelstvo tohoto kraje bylo ještě pohanské a sv. Vojtěch se rozhodl obrátit je na křesťanskou víru. Kdesi na protějším kopci (snad na Starém městě) stál hrad, který patřil slepé hraběnce. Ta nemohla v noci spát, přistoupila k oknu a spatřila zář ohně, který hořel v táboře sv. Vojtěcha. Celá zděšená vzbudila své služebnictvo, aby jí tento jev vysvětlilo. Když se opětovně podívala do ohně, viděla zář stále zřetelněji, až slepota ustoupila úplně. Na druhý den časně ráno se hradní paní v průvodu svých sloužících odebrala na zázračné místo, jež bylo zdrojem jejího uzdravení. Nalezla zde sv. Vojtěcha, pozvala ho do svého sídla, aby jej uctila a dala se jím pokřtít. Sv. Vojtěch se zde ještě nějaký čas zdržel a hlásal na tomto zázračném místě Boží slovo. S přispěním uzdravené hraběnky se mu podařilo obrátit na novou víru všechen okolní lid a pokřtít jej. Osada, která stála v údolí pod hradem, přijala na oslavu této události jméno – slavný čin – Slavičín. Na místě, kde sv. Vojtěch kázal, nechala hradní paní vystavět kostel. Svého syna dala studovat na kněze, a tak jej obětovala Bohu.

Výklad pověsti můžeme chápat z různých pohledů. Jednak může být “slavný čin” posuzován jako uzdravení slepé hraběnky, ale pravděpodobnější je oslava obrácení obyvatel Slavičína na křesťanskou víru.

Cyril a Metoděj

Další pověst se vztahuje k působení soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na našem území. Ti se ubírali prastarou stezkou údolím potoka Říky z Uher na Moravu. Zastavili se ve slavičínském kraji a hlásali zdejšímu pohanskému obyvatelstvu Kristovo učení. Když pak po mši svaté chtěli udělit požehnání, pohané se na ně obořili a ze svého kraje je vyhnali. Proto zdejší kraj zůstal nepožehnaný a chudý. Lidé se museli za prací toulat po celém světě.

Zdroj: Petrůvka 1449-1999; Mgr. Alois Sviták

Copyright © 2006 - 2011, Obec Petrůvka. Veškeré připomínky a náměty ke stránkám adresujte na: webmaster@obecpetruvka.cz.